Jak předcházet nedorozuměním

Sdělovací prostředky mají velkou moc formovat mínění lidí. Mohou se ovšem vyskytnout problémy. Například noviny. Vždy se najde někdo, kdo chce vyjádřit svůj názor. Třeba i pravdivý. Ovšem nevyhovující vydavateli, redakci, prostě onomu formování. Jsou tři základní řešení.

Krácením příspěvku lze obrousit hrany. Při šikovném krácení může získat i úplně jiný význam. Vydavatelé tuto možnost znají. Proto se snad v každých novinách dočteme, že si redakce vyhrazuje právo příspěvky krátit a upravovat. Pro úplnost. V rozhlase a televizi k tomu používají střih, který hravě udělá z hlupáka myslitele a naopak.

Druhou možností je příspěvek komentovat. Povoleno je téměř vše. Lze užít polopravdy i lži, odvádět pozornost jinam, problém shovořovat (je to spisovný výraz pro okecávání?), zpochybňovat … Netřeba se bát odhalení. Prostě autor nedostane možnost své názory obhájit. Stačí se zaštítit ušlechtilou snahou nezatěžovat čtenáře nekonečnou diskusí na stejné téma. Že může jít o nové téma? Ale to se čtenář nikdy nedoví.

Třetí možností je příspěvek neotisknout. To je nejjednodušší. Ovšem budí to, zvlášť při častém užívání, pochybnosti o vždy hlásané otevřenosti a nestrannosti listu. A potom – existuje internet, který, tak jako Lidové noviny, patři do každé rodiny.

První a druhou možnost lze kombinovat. Jsou i méně používané prostředky. Například cupování příspěvku vhodně vybranými reakcemi čtenářů. Rafinované, ale vhodné jen pro velké noviny.

Jak tomu všemu předejít? Myslím, že mám řešení. Dát do záhlaví novin vhodné heslo. Aby po jeho přečtení každý hned věděl, na čem je. Jaké heslo bych zvolil, pokud by k něčemu takovému docházelo třeba tady? Ve Veselí? Co kdyby. Člověk nikdy neví. Co by potom mělo být v záhlaví Veselska?

Karel Čapek, Bílá nemoc. Maršál se obrací k národu: „My jsme v právu.“ Strohé, zavánějící demagogií. Parafráze nápisu z pohádek o Krakonošovi: „Tady je to radnice.“ Nepřesné. Vyvolených by mohlo být víc. Přísloví? Třeba: „Lepší moci hrst než práva pytel.“ To ale stejně každý ví. Kde hledat? U Jaroslava Haška, Egona Erwina Kische, Karla Poláčka, Ferdinanda Peroutky …? Nebo se porozhlédnout v cizině? Potom jsem si vzpomněl na Karla Havlíčka Borovského. Vždyť byl, mimo jiné, také novinářem. Snad si to dobře pamatuji – rád prý říkal: „Kdo si nechce hubu pálit, musí mlčet – nebo chválit.“

(Tento příspěvek vyjadřuje názor občanů a nemusí se shodovat s názory redakce.)

autor: Judr. Josef Kašper